Tělo se neptá na svolení — hýbe se, natahuje se.
Skrz sluncem zalité končetiny a zatajený dech
se šperk nestává ozdobou, ale prohlášením.
Jemný rituál v pohybu: živý, ukotvený, plný života.
Tohle je ozdoba jako instinkt.

Držet. Cítit. Kapat a zanechávat stopy.
Tělo, které sbírá příběhy ve záhybech kůže.
Ozdobené ne pro uznání, ale pro svrchovanost.
Kde prsty mluví a šperky odpovídají —
tenhle rituál je sladký, posvátný a zcela její.